pátek 30. listopadu 2012

Knihy jsou poklad

Miluju čtení.
Už odmalička.
Pamatuju si, jak jsem někdy ve druhé třídě dostala knihu Malého Prince a zahořela tak láskou ke knihám.
A ta mi zůstala dodnes.
Miluju vůně knih, a není pro mě snad krásnějšího pocitu, než se procházet knihovnou, "čuchat", a vybírat, jaké poklady si tentokrát odnesu domů.
Občas si příjdu jako feťák, který se těší na svojí dávku. Knižní dávku.
Mám takový zlozvyk.
Pokaždé, když příjdu domů z knihovny, tak si knížky poskládám v pořadí, v jakém je chci číst. Mám tak pocit, že to má svůj řád.
Možná to bude znít divně, ale nejvíc miluju čtení na podzim. Venku fouká vítr, poletuje barevné listí, sem tam zasvitne paprsek sluníčka, a já sedím doma zavrtaná ve svém oblíbeném sedicím vaku, společnost mi dělá konvice čaje, cigarety, hudba a kniha.
Je smutné, že dnešní mládež už tolik nečte, ale rozhodně tu nechci moralizovat, protože každý sme svůj pán, a každý ať si čte nečte jak chce.
Když už je řeč o knihách, tak pokud Vás bude zajímat, co právě čtu, tak v pravém sloupci mého blogu, úplně dole můžete najít seznam READING, který je vždy nadepsán na daný měsíc, a postupně jsou do něj přidávány knihy, které právě čtu.
A co Vy? Čtete? Co nejraději?

P.S. V neděli se u nás rozsvicuje Vánoční stromeček. Musím se tedy přiznat, že ať chci, či ne, tak na mě začíná Vánoční atmosféra pomalu, ale jistě lézt :)))
A zejtra už prosinec, takže! - PLEASE DECEMBER, BE GOOD TO ME. 


neděle 25. listopadu 2012

...a že mne nikdy neopustíš?

Bála jsem se už jako malá.
Tmy, strašidel, vos, hadů, neznámých lidí.
Bála jsem se, že si pro mě příjde čert, když budu zlobit, jak se mi mamina snažila v dětství namluvit.
Bála jsem se pustit "máminy sukně" a jít sama prozkoumávat ten svět, co na mě venku čekal.
Bála jsem se.
Prostě jsem se bála.
Pamatuju si, že jsem jako malá měla kačenku. Jezdící kačenku, klasické odrážedlo. Vždycky, když jsem jezdila, tak mě mamina přidržovala. To pro jistotu, abych se nerozjela moc rychle, a něco si neudělala. Jednou, jedinkrát mě pustila, a já v plné rychlosti narazila do betonové zdi. Křik, krev, prasklý ret.
Opět jsem se bála, a nechtěla se pustit.
To je vlastně asi jediný zážitek, který si dokážu takhle přesně vybavit.
Postupem času sem se tolik bát přestala.
Přece jenom. Už je mi -cet, že jo, takže bych už měla mít aspoň pidi odvahu.
Ale všimnul si někdo z Vás? Napsala jsem, že jsem se přestala TOLIK bát.
Takže se bojím pořád.
Jo.
Bojím se, že ztratím lidi, který jsou mi nejbližší, že ztratím rodinu, že se stane něco nešťastnýho.
Bojím se, že nebudem zdraví, šťastní.
Ale taky se bojím, třeba každý ráno, když se probouzím, že budu mít na obličeji beďara, i když se mi vlastně  vůbec nedělaj.
Bojím se, že přiberu, že mi začnou vypadávat vlasy, nebo se dělat vrásky.
Bojím se, že nepoznám pana Božskýho a nechám ho útect.
A nejvíc se bojím, že se nikdy nepřestanu bát.