...a že mne nikdy neopustíš?

Bála jsem se už jako malá.
Tmy, strašidel, vos, hadů, neznámých lidí.
Bála jsem se, že si pro mě příjde čert, když budu zlobit, jak se mi mamina snažila v dětství namluvit.
Bála jsem se pustit "máminy sukně" a jít sama prozkoumávat ten svět, co na mě venku čekal.
Bála jsem se.
Prostě jsem se bála.
Pamatuju si, že jsem jako malá měla kačenku. Jezdící kačenku, klasické odrážedlo. Vždycky, když jsem jezdila, tak mě mamina přidržovala. To pro jistotu, abych se nerozjela moc rychle, a něco si neudělala. Jednou, jedinkrát mě pustila, a já v plné rychlosti narazila do betonové zdi. Křik, krev, prasklý ret.
Opět jsem se bála, a nechtěla se pustit.
To je vlastně asi jediný zážitek, který si dokážu takhle přesně vybavit.
Postupem času sem se tolik bát přestala.
Přece jenom. Už je mi -cet, že jo, takže bych už měla mít aspoň pidi odvahu.
Ale všimnul si někdo z Vás? Napsala jsem, že jsem se přestala TOLIK bát.
Takže se bojím pořád.
Jo.
Bojím se, že ztratím lidi, který jsou mi nejbližší, že ztratím rodinu, že se stane něco nešťastnýho.
Bojím se, že nebudem zdraví, šťastní.
Ale taky se bojím, třeba každý ráno, když se probouzím, že budu mít na obličeji beďara, i když se mi vlastně  vůbec nedělaj.
Bojím se, že přiberu, že mi začnou vypadávat vlasy, nebo se dělat vrásky.
Bojím se, že nepoznám pana Božskýho a nechám ho útect.
A nejvíc se bojím, že se nikdy nepřestanu bát.